pátek 14. března 2008

Den trifidů

„Uprostřed důvěrně známého světa člověk snadno zapomíná na všechny síly, které tento svět udržují v rovnováze, a jeho jistotu považuje za něco samozřejmého. Ale není tomu tak. Lidská nadřazenost není dána především naším mozkem, jak se praví v mnoha knihách. Je dána schopností mozku zpracovávat a používat informace, které mu zprostředkovává úzké pásmo viditelných světelných paprsků. Celá lidská civilizace, všechno, čeho jsme dosáhli nebo čeho ještě můžeme dosáhnout, závisí na naší schopnosti vnímat elektromagnetické záření v rozsahu od fialové k červené. Bez ní jsme ztraceni. Uvědomil jsem si v tom okamžiku celou ubohost naší závislosti na tomto daru a vedle toho všechny zázraky, které člověk s tak křehkým nástrojem vytvořil…“

Puls civilizace
8. květen – den, kdy si miliony lidí po celém světě připomínají výročí ukončení druhé světové války v evropském prostoru a vlnu štěstí ze znovunabyté svobody, která se po dlouhých letech svého potlačování znovu navrátila doslova jako zázrak – se ve sci-fi klasice Johna Wyndhama stává především dnem, v němž lidstvo počalo opět ztrácet (snad provždy, snad „jen“ na několik tisíc nadcházejících let) jistotu ohledné své bezpečné budoucnosti na Zemi. Média celého světa popularizují již celou věčnost očekávaný návrat vzácné zelené komety, jejíž oslnivá záře však všechny přímé diváky hned nenávratně oslepí. Souběžně s bezprostředním rozpukem chaosu a rabování ve městech tvorů, jejichž statut „civilizovaných“ lehce zlomila náhlá ztráta onoho nejzásadnějšího z fyziologických smyslů, se vyprošťují ze svých pout dosud spící armády trifidů – přemnožených jedovatých rostlin se schopností chůze a logického uvažování. Fatální kombinace těchto dvou přírodních sil - lidmi vždy podceňovaných a považovaných spíše za zdroje užitku, či neškodné atrakce, jimž se přeci „kdykoliv může včas odseknout kalich s jedem“ – navrací dosaženou vyspělost a zavedený bonton „vládců vesmíru“ zpět do dob „krále Klacka“, dodávaje inteligentním trifidům v jediné vteřině převahu nad ochromeným člověčenstvem a „jeho“ světem.

Wyndhamovo pojetí historie lidstva ve Dni trifidů připomíná nevyzpytatelnou hyperbolu s pevně daným nejvyšším bodem, jemuž předchází pozvolné stoupání a po němž nezvratně, s matematickou přesností, následuje už jen pokles, pád. Wyndhama – jako koneckonců většinu autorů katastrofických sci-fi - nezajímá ani tak onen vzestup, jako bod, na němž se civilizační pokrok zastaví a od něhož nabírá prudký „zpětný chod“ do náruče primitivním kořenům prehistorie. Den trifidů je psán ich-formou, vyprávěn ve vzpomínkách asi třicetiletého hrdiny Jamese, který se ráno onoho 8. května probouzí v londýnské nemocnici do dne, „o němž ví, že je to středa, přestože všechno nasvědčuje tomu, jako by šlo o neděli“. Neschopný přivolat doktora či sestru, sundává si svépomocí obvazy z očí, jež se nedávno podrobily náročné operaci a nemohly tudíž spatřit oslepující zář prokleté komety. Coby „jednooký král mezi samými slepci“ vychází z azylu svého pokoje, z budovy nemocnice, z města, nakonec opouští i území Anglie. Jako osamocený poutník se všude na svých cestách stává svědkem jediné, stále stejné snahy, ať už je trifidí, anebo lidská: snahy podmanit si násilím vše okolní, zabrat prostor a jeho zdroje pro svou rasu. Zatímco trifidi likvidují zmatené slepé jednotlivce v městských ulicích a obléhají oslabené lidské kolonie stahující se na venkov, vidoucí vůdci jednotlivých skupin počínají plánovat svůj vzmach do pozic těch nejsilnějších a ovládnutí ostatních kmenů – v krizi „znovuobjevují“ dědictví Machiavelliho myšlenek a nemají daleko k tomu, aby sáhli po těch, jimž ve svém subjektivním výkladu věřil Hitler. Puls civilizace dosahuje tlakové níže, kde se napojuje na počátek další křivky. Historie se může znovu opakovat.

Sama kometa coby jev velmi vzácný, přestože je periodický, připomíná teorii pravidelného navracení se stále stejných dějinných situací, opakované střídání společenských řádů na Zemi. Putuje nekonečným vesmírem a všude, kudy proletí, rozsévá odnepaměti zkázu. Na obyčejných smrtelnících - kteří na rozdíl od komety netrvají v čase dostatečně dlouho na to, aby se dokázali poučovat z historie a jejího prokletí – leží břemeno většinou obětí, v lepších případech dělníků lidstva: „Jak je mi známo z dějepisu, plné využití poznání nám může zajistit jen dostatek volného času. Ve společnosti, kde každý musí tvrdě pracovat pro svoji obživu, na přemýšlení moc času nezbývá, poznání stagnuje a lidé s ním. Většinu myšlení totiž musí vykonávat lidé , kteří nejsou přímo produktivní – lidé, kteří zdánlivě žijí takřka výhradně z mozolů těch druhých, ale ve skutečnosti znamenají dlouhodobou investici. Vzdělanost vždycky kvetla v městech a velkých institucích. A ty zase vydržovala práce venkova“. Elita vidoucích „krizových generálů“ těží z katastrofy a ustavuje otrokářské společnosti, v nichž je úloha slepců z psychologického hlediska jen prodlužovaným časem. Poddaní ve vší své slepotě možná věří ve znovuvzkříšení lidské nadvlády nad trifidy, vůdci však za jejich zády pomýšlejí na nadvládu nad celým postiženým, zdecimovaným světem.

Pozdě
Když vidím, jak vítr na jaře všude rozevlává semínka z pampelišek, přepadávají mne myšlenky, co z těch zárodků asi jednou vyroste. V období, kdy jsem četl katastrofický Den trifidů, se v médiích velmi často hovořilo o bezprostředním nebezpečí, jež lidstvu na Zemi hrozí v souvislosti s globálním oteplováním, které každým rokem stále progenuje vinou našeho civilizačního pokroku. Daní za naše soustavné (a stále se kumulující) šoky přírodní rovnováze planety – díky níž jsme schopní na ní žít a dýchat - má být zatopení mnoha přímořských států, počátek výskytu pouští a tropických nemocí v Evropě, zdecimování obou Amerik přírodními živly. Jsme již v takovém stádiu „vývoje“, kdy nás od zásadních proměn našich kontinentů, našeho životního prostředí k nepoznání, dělí jen velmi krátký čas – vždyť již v posledních letech jsme stále svědky toho, kterak se biorytmy a fyziologické vlastnosti mnoha zástupců živočišné i rostlinné říše vychylují navyklým normám. Podobné stádium „preludia ke katastrofě“ - v němž lidé bezelstně žili své životy bok po boku představitelům nebezpečí, jež z pohodlnosti a „duševní slepoty“ nedokázali průběžně, možnou humánní cestou zneškodňovat - bylo popsáno i ve Dni trifidů. James v úvodu románu vzpomíná na svoji minulost výzkumníka, experta přes trifidy (jež lidé začali pěstovat pro jedinečný olej) a vypráví čtenáři historii jejich přemnožení: krabice s miliony trifidích semínek, uložená v archivech biologické stanice v jedné asijské zemi, se coby cenný obchodní artikl stala objektem několika špionážních akcí a obchodních podvodů, aby byla nakonec vyhozena do povětří spolu s letadlem, které bez povolení překročilo čínské státní hranice. Semínka byla pro svoji pozoruhodně nízkou hustotu zaváta do různých koutů světa. V každé druhé londýnské zahradě tak vyrůstal alespoň jeden trifid – rostlina, která byla pro svůj groteskní zjev běžným lidem považována za hříčku přírody, za atrakci. To vše dokud se neprojevily dvě znepokojivé vlastnosti: schopnosti chodit a zabíjet silnou dávkou jedu, uloženou v dlouhém žahadle. Rostlinám byla tedy žahadla odstraňována, ale jakmile drtivá většina populace oslepla, bylo nemožné v této prevenci již úspěšně pokračovat.

James
Vedle motivu přírodních katastrof Wyndham otevírá téma lidského faktoru v situaci bezvládí. James sehrává za těchto podmínek sympaticky individualistickou roli – je mu cizí jakékoliv politicky-vojenské angažmá, nehodlá se přidávat k žádné skupině, stává se osamoceným post-apokalyptickým tulákem, kterého k lidským společenstvím pojí buď jen nedobrovolné zajetí, anebo pátrání po zmizelé vidoucí dívce Joselle, jíž v první den hysterií zachránil z těsné smyčky agresivního slepce, uzurpujícího si jí jako vodícího psa (toto pátrání za účelem obyčejného spárování je skutečným smyslem jeho cest). Aby mohl James žít podle svých pravidel, které se neslučují s požadavky vůdců (totiž společně s Josellou a holčičkou, na níž narazí v poušti), musí od nich James dezertovat – jako každý správný voják, který se vylučuje z konfliktů, jež jdou mimo něho, a který zná svoji lidskou cenu, nehodlaje s pokorou skládat svoji svobodu a svůj život do rukou samozvanců byť mocensky silnějších, avšak s nulovou autoritou duchovní.

Odkaz
Přítomnost jednotlivých dějství Wyndhamova Dne trifidů (probuzení se do přízračného vyprázdněného světa – seznamování se s příčinami, důsledky a povahou nastalé situace – snaha nalézt pro život stižený nejistou budoucností ten nejvhodnější směr bludištěm nebezpečí) můžeme rozpoznat v celovečerním filmu 28 dní poté (2002) anglického režiséra Dannyho Boylea. Lidstvo zde sice nepřichází o zrak, ocitá se však rovněž na pokraji vyhlazení, potýkaje se s onou nikdy nevyřčenou otázkou: „co vlastně dělat, kudy a kam teď jít, když pro nás již neexistuje žádná budoucnost?“ Vinou sebenepatrného tělesného kontaktu s krevní infekcí neznámého původu se lidé mění ve všežravé zombie, jejichž jediným cílem je zběsile zabíjet vše kolem sebe. Děj filmu je stejně jako v knize zasazen na britské ostrovy – do nitra enklávy, ocitající se bez reálné možnosti spojení s kontinentem či zbytkem světa. Hrdina 28 dní poté prochází všemi fázemi Wyndhamova dramatu - vstříc zjištění, že krizový plán hrstky neinfikovaných a jejich postup podle těchto stanov „pro přežití“ silně připomíná pudovou přirozenost infikovaných. V silně frenetickém, vizuálně velmi brutálním (až survival-hororovém) finále je rozvedeno gesto oproštění se ze zajetí moci chtivých diktátorů, zde zastoupených členy vojenské posádky na pobřežní armádní základně: hrdina namísto pouhého lstivého útěku na několik způsobů zmasakruje každého, kdo se mu na odchodu postaví do cesty. Film však nelze v žádném ohledu označit za „tupý výplach“ – podobně jako u většiny tzv. post-apokalyptických filmů (např. trilogie Šílený Max) nelze na citelné globální proměny v lidském chování reagovat jinou než bestiální, „zvířecí“ cestou.

__________________________________________________________________________________________________

DEN TRIFIDŮ (Day of the Triffids)

John Wyndham, 1951

Žádné komentáře: