Egypťan Sinuhet

V posledním roce druhé světové války dokončil finský spisovatel, doktor filosofie Mika Waltari, svůj obsáhlý historický román Egypťan Sinuhet, do nějž vložil zásadní dějinný poznatek: motiv věčné cirkulace stále stejných, odvěkých idejí, „revolučních“ skutků a aparátů; neustálé střídání dní a nocí, slunečních a měsíčních dob, světla a temnoty, udržované v pohybu vyznavači obou polarit, věřících ve vykupitelskou roli svých náboženství, v jejich právo spálit veškeré mosty za vším „starým“ a nastolit „nové“. Román, psaný formou memoárů zcestovalého lékaře Sinuheta z vyhnanství, se navrací do 14. století před naším letopočtem, do dob vlády XVIII. egyptské dynastie, během níž došlo ke dvěma krvavým náboženským převratům na způsob cesty „tam a zase zpátky“.

Waltariho styl psát formou pamětí na uplynulý život (počínajících hrdinovou vzpomínkou na vyprávění své nevlastní matky o připlutí novorozeného, odloženého a dosud bezejmenného Sinuheta v rákosové lodičce odkudsi do vesetského přístavu) významně otevírá bránu především gnozeologickému akcentu románu – pokud se záležitosti světa nemění a stále jen cyklicky navrací, proč je neodsunout do rozostřeného pozadí a nevěnovat namísto nich pozornost nějakému filtru s přirozeností neustálé proměny, zde konkrétně vývoji lidského života a ducha, který se s konstantními mechanismy světa musí potýkat, získávat z nich poznání a nakonec se skrze ně stát jejich zkušeným znalcem. Přímo úměrně Sinuhetovým vývojovým etapám se v jeho vzpomínkách usazují ústřední problémy a situace typické pro tu kterou generaci, do níž aktuálně náleží – od příběhu o lodičce z rákosu přes studia v kněžském chrámu a iracionální zaslepení láskou k luxusní prostitutce Nefernefernefer, jež se Sinuhetem lstivě (smluvně) smění své tělo na dobu jedné noci za veškerý jeho majetek, se jen pozvolna propracováváme ke složitějším životním křižovatkám, jež malichernosti přímočarého mládí navždy zastíní, učiní z nich uzavřenou věc bez podstatného přesahu. Paradoxně snad právě v této uzavřenosti jednotlivých etap - v této jedinečnosti, nenávratnosti a neopakovatelnosti času a prostoru v něm - lze nalézt klíč k celé struktuře Sinuhetových vzpomínání, k jeho epické rozsáhlosti, neřku-li přímo „vaty“, vyplňující zásadní situace. Jako by Waltari délkou svého Egypťana Sinuheta simuloval fakt, že ač lidský život dosahuje v čase trvání několika desetiletí, jeho vyloženě uzlové body by navzdory všem pravidlům klasického dramatu - jež ze života právě onu „vatu“ abstrahuje - bylo možné spočítat na prstech jedné ruky.

Leitmotivická věta „tak tomu bylo a tak tomu vždy bude“, jíž ke konci svých dialogů pronáší hned několik na sobě nezávislých postav jako staré přísloví, vystihuje celý Waltariho román. Jeho podstata leží v poznání, že historie se stále opakuje, že veškerá filosofie tohoto světa v pravém slova smyslu je nadčasová, přesahující krátkozraký lidský druh, jeho duchovní hypnotické okamžiky „heuréky“ a paměti. Sinuhet jako by sehrával ve své době roli jednookého krále mezi slepci, uvědomujícího si bezvýznamnost jakéhokoliv angažovaného boje pro budoucnost - anebo jej alespoň chápe jako dobový brak - a po scéně dějin se pohybuje pouze v jejích stínech, byť se sám ukáže být ztraceným přímým dědicem faraónského trůnu. Nedůvěra k zpolitizované, „zteologizované“ filosofii, otáčející se pouze z rubu na svůj líc a vice versa, a z ní vyplývající lhostejné mlčení v zásadních okamžicích historie spějí sice k Sinuhetovu osudu vyhnance, umožní mu však prožít krásně individualistický život, zasvěcený jen osobnímu poznání, váženému profesnímu růstu a středovému jednání dle vlastního přesvědčení, dle své vlastní filosofie.

Sinuhet se od samého počátku svého života ptá svého okolí „proč“ a stává se proto vyvrhelem doslova odsouzeným k naplnění jmenného přízviska „ten, co je osamělý“, jež mu velmi záhy přiřkne faraón Achnamon. Coby klášterní mnich pátého stupně Sinuhet jako jediný u „závěrečné zkoušky“ po pravdě přiznává, že k němu bůh při jeho meditacích nikdy nepromluvil, a pro tuto upřímnost je vysmíván jak žáky, tak i profesory, kteří jej na základě této „bezbožnosti“ nemohou přijmout k dalšímu studiu. V Sinuhetově jednání je patrný jakýsi svérázný mravní kodex, dle něhož přistupuje k otázkám a problémům svého života ve své době a celé lidské existence vůbec coby nezávislý pozorovatel upřednostňující politiku nevměšování. Zaujímá postoj odstupu od všech pouze abstraktně uchopitelných událostí, jež jen povrchně informovaný člověk chápe jako „zločin“, „bezpráví“, či „nespravedlnost“, s niterným přesvědčením, že jde o záležitosti těch, jichž se bezprostředně týkají, a jak s nimi tito naloží, nám coby pouhým svědkům bez znalosti celého podhoubí skutku nepřísluší ovlivňovat. Poslušen tomuto kodexu, vyznávajícím pouze dvě pružiny jednání (egyptského) člověka – totiž radost anebo užitek – sklízí Sinuhet coby muž své víry jen nepochopení, sehrává roli poddaného bez názoru ve službách několika moci chtivých pánů, vysílajících jej do sousedních zemí vykonávat špionážní a dokonce i atentátnickou práci.

Egypťan je jako věčný poutník, který opouští místa a po dlouhé době se na ně opět navrací – nikdy je však nenachází v takové metafyzické náladě, v jaké je kdysi opustil. Po odchodu ze syrské Simyry a návratu po několikaletém střídání domovů v Mitannu, Babylóně a na Krétě se stává přímým svědkem syrské nenávisti vůči Egypťanům, přerůstající až ve veřejně schvalované vražedné útoky. Dozvídá se, že dávné přátelství obou sousedních národů bylo přerváno egyptskou invazí, jíž jsme se Sinuhetem „zaspali“ mimo její vřavu. Stejně tak „náhle“ jako politické situace se po čase mění i duše a ambice osob, jež lékař považuje za přátele, přestože se s nimi předtím ocitl v kontaktu pouze jednou dvakrát za život (židovský kníže Aziru, plánující rozeštvat dva státy proti sobě, porazit vítěze a ovládnout tak celý známý svět; plebejský velitel egyptských vojsk Haremheb, spekulující o budoucnosti faraóna). V Sinuhetově srdci však nedokáží pouhé „nespatřené“ skutky přebít statut přátelství – neschopnost změnit, ustoupit ze svých přesvědčení, je jednou z pozoruhodných lékařových vlastností.

Společenské modely střídající se v Sinuhetově době v Egyptě pochopitelně nevykazují žádné zásadní odlišnosti od politických systémů dneška (tj. roku 2008) – na expozici jejich „plejády“ a jejich syrové, ryze z nekomentovaných situací pramenící porovnání je ostatně román v závěru zaměřen. Dávno před tím, než „vyvoleného“ Karla Marxe osvítil duch svatý a dovolil mu tak širokým masám interpretovat „revoluční“ myšlenku na beztřídní společnost, odvrátil se Sinuhetův součastník, faraón Achnamon, od vesetského boha Amona (od modelu společenských vrstev a nadvlády jednoho nad poddanými), založil vlastní církev velebící boha Atona a pod novým jménem Achnaton nastolil „království boha Atona na zemi“ (model „mezilidské rovnosti a beztřídnosti“). V dnešním žargonu bychom řekli, že demokracii a kapitalismus vystřídala tzv. lidová demokracie, po zkušenosti s událostmi dvacátého století dokonce že oko bylo nahrazeno kuřím okem. Na žargonu naší doby zde však vůbec nezáleží, ve Waltariho románu jde předně o jeho egyptskou verzi - o etnografické kouzlo archaických dob a zvyklostí, o exotické pojmosloví egyptského člověka a neodmyslitelné sepjetí jeho života s religiozitou, s posvátnou, avšak nevědomě falešnou vírou náboženskou / politickou.

Na tento religiózní sebeklam lidstva upozorňuje snad nejpoutavější úsek románu, odehrávající se na Krétě, kde se Sinuhet spolu se svým otrokem Kaptahem potajmu vydávají hledat pohřešovanou dívku do „černého domu“ – sídla ostrovního boha Minotaura, do něhož mají přístup pouze mladé panny coby krvavé oběti na své poslední cestě a velekněz Minotauros, sdílející jméno s bohem. Sinuhet v srdci Minotaurova bludiště nalezne jen rozkládající se tělo mrtvého býka mezi tělesnými pozůstatky jeho obětí, jež měly padnout božskou mocí, které však ze setrvačnosti, pro udržení odvěkého koloběhu obětin zabíjí velekněz. „Bůh je mrtev“, jak situaci po staletích definuje Nietzsche. Ba co víc – bohem se stal obyčejný ustrašený smrtelník, obestřený aureolou duchovního propojení s nespatřenou posvátnou bytostí, jež však vůbec neexistuje.

„Kdo jsem já, abych uzdravoval svět, a kdo jsem já, abych měnil přirozenost lidskou?“ táže se několikrát Sinuhet po smyslu své profese a své role faraónského dědice v dějinách. Finální (senilní) výstup z individualismu, založení „klubu“ nostalgiků blahořečících padlého boha Atona a faraónova reakce v podobě jeho rozpuštění a vyhnanství pro vůdce podává pravdivou odpověď: úpadek z filosofie do pseudofilosofie, do myšlení snažícího se uchopit destruktivní, protože iracionální a nenapravitelné disciplíny politiky a náboženství, přináší jen zkázu a neštěstí.

__________________________________________________________________________________________________

EGYPŤAN SINUHET (Sinuhe egyptiläinen)

Mika Waltari, 1945