pondělí 17. března 2008

Deník Pavla Juráčka

„Znovu jsem se přesvědčil, že v této absurdní době mohu existovat jenom tehdy, když budu chytrý. Nic nelze říkat přímo a to, co se řekne lstí nebo oklikou, to jediné má naději na život, přestože nebo právě proto, že je to chytré, a tudíž některým lidem nedostupné. Takže přece jenom není tak zle, avšak cesta vede přes nepohodlí a veliké vynakládání důmyslu“.

O Pavlu Juráčkovi (1935 – 1989) se dodnes notoricky hovoří jako o duchovním otci a zároveň opomenutém vyděděnci generace československé nové vlny, generace filmově-tvůrčího dorostu 60. let dvacátého století. Obě tyto odvislé pozice, v nichž se Juráček nedobrovolně ocital ve svém profesním životě, mají paradoxně původ v jeho nesmírném dramaturgickém potenciálu, jímž obdařil desítky děl své doby co do sféry ideové, vizuální, rétorické. Coby student scenáristiky pražské FAMU se zásadně podílel na vzniku několika prvních ryze fakultních snímků (např. Hlídač dynamitu), později napsal náměty či scénáře i k několika debutovým filmům pozdějších režisérských osobností (Věra Chytilová, Jan Schmidt), jejichž raná díla předznamenala několik následujících zlatých let československé kinematografie. Coby „pouhý“ scenárista však Juráček nutně stál ve stínu režisérů, jejichž úlohy v procesu filmové tvorby si oproti práci dramaturga nikdy příliš nevážil, nazývajíce ji „zlodějskou rutinou“. Laická veřejnost či publikum Stropu a Sedmikrásek Věry Chytilové, Konce srpna v hotelu Ozon Jana Schmidta, astronautické sci-fi Ikarie XB 1 Jindřicha Poláka, anebo slavné atrakce EXPA 1967 Kinoautomat jméno Pavla Juráčka v titulcích přehlíželi, poněvadž (jak Juráček sám jednou napsal) „na festivaly jezdí a do obecného povědomí vstupují jen režiséři a dívky, co hrály hlavní role“. Touto větou je přesně vyjádřena odvěká tendence filmové produkce upřednostňovat prezentaci a podporu „hvězd“ před zviditelňováním představitelů intelektuální základny filmové branže. Knižní vydání zlomku Juráčkových deníků – deníků scenáristy a později i autorského režiséra – je jedinečným počinem, jelikož seznamuje veřejnost s reálnou existencí vzácného, avšak v titulcích ztraceného „muže v pozadí“.

"Juráčkologem" Janem Lukešem zvolený výsek zápisků k vydání (deníky č. 23 – 33 z let 1959 – 1974) lze souhrnně považovat za výpověď o vzniku a osudu Juráčkova třetího a posledního autorského díla Případ pro začínajícího kata (1969), jež je považováno za jeho opus magnum, přestože byl film Puršovou „konsolidační“ skupinou uzamčen do trezoru a promítán v okrajových kinech jen po několik týdnů v sedmdesátých letech. V období, jejž deníky 23 až 33 postihují, byly sice realizovány všechny tři Juráčkovy režijní projekty, o Postavě k podpírání (1963) se však autor s výjimkou několika frustrací z festivalů téměř vůbec nezmiňuje (jelikož právě v tomto roce si do deníku nezapsal ani čárku) a u povídkového Každého mladého muže (1965) se zaměřuje pouze na psychicky nesnesitelné natáčení a nepochopení uznání, jehož se mu za domněle „zpackaný“ film dostalo. Teprve až Případ pro začínajícího kata má pro samotného Juráčka takový význam, že ve svých denících rozebírá hlouběji jeho univerzum. Projekt „Gulliver“ pro něho evidentně nebyl, na rozdíl od jeho předchozích scenáristických a režijních prací, pouhou zakázkou, anebo cestičkou k užitečnému přemostění let života, jež by jinak přišly nazmar (Každého mladého muže např. natočil pro Armádní film, aby mohl tři čtvrtiny délky povinné vojenské služby přežít mimo kasárny) – díky právě deníkovým záznamům můžeme poznat, kterak se film stal Juráčkovým zrcadlovým odrazem, jeho identifikací, filmovou reinkarnací jeho vidění světa, vyjádřeného básnivou formou a přízračnými, bizarními dějovými a jednacími mechanismy.

Drobnější, kvantitativně však převažující, „sezónně“ se objevující a opět zanikající témata deníků pak tvoří výčty pozitivních, či negativních událostí v rodině (Juráček byl třikrát nešťastně ženatý a přivedl na svět dvě děti), stále častěji se opakujících tahů a milostných avantýr po nočních podnicích s tehdejší bohémou (Pavel Landovský, Václav Havel) a povětrnými slečnami, úvahy o důsledcích nejasné politické situace v zemi pro kinematografii i společnost (jež by se daly označit za prognostické); postupem času se stává stěžejním leitmotivem deníků náhlá tvůrčí krize, nastupující se zráním, zuřivým studiem kvanta odborných publikací, a se zjištěním, že čím více toho člověk za život stačil poznat, tím více si uvědomuje, že vlastně nic nezná. „Postava, ta byla od pánaboha, ta vznikla sama od sebe, kdybych tenkrát věděl, co vím teď, nemohl bych ji napsat ani natočit. Nedovedl bych to. Postava vznikla z mého naivního sebevědomí. Tenkrát jsem cítil, nyní musím myslet. A to je obtížnější, to je strašně namáhavé – myslet. Myslet tak, aby to nebylo vidět. Lidi nemají rádi, když z filmu trčí lešení stlučené z nápadů. To je ze všeho nejprotivnější. Co je lidem do toho, pozorovat námahu, jíž někdo vynaložil, aby je bavil. Šašek se nesmí potit a kdyby lidem ukázal modřiny, budou otráveni a začnou po něm házet jablka“. V době psaní „Gullivera“ začíná Juráček užívat stimulační látku fenmetrazin, svoji „syntetickou vůli“. Často však celé dny tráví u psacího stolu nikoli nad prací, ale nad deníky, jež na jednu stranu nenávidí a neustále si slibuje přestat je psát, které pro něho ovšem na stranu druhou znamenají možnost rovnocenné kompenzace v dlouholetém zápasení s tvůrčím blokem.

Deníky lze považovat za Juráčkovo celoživotní, avšak nikdy nedokončené dílo. V jejich textu jsou pravidelně zmiňovány negativní dojmy z četných namátkových návratů do vlastní minulosti, k sešitům z předcházejících let či měsíců, jejichž styl a obsah jako by se mu však náhle zjevil coby na míle vzdálený jeho aktuální perspektivě, jeho myšlenkovému stavu. Juráček měl tendenci své staré záznamy „opravovat“, škrtat v nich, opatřovat je poznámkami, často frustrovanými sebe-napomínajícími „výkřiky z budoucnosti“. Neustálé revize své někdejší naivity a odcizení se snům a zápalům sebeméně vzdálené minulosti vystihují Juráčkovu těkavost, fenmetrazinem těžce vynucovanou koncentraci k tvorbě, jež mu v souvislosti s mementem na nepřetržitou proměnlivost lidské duše a zároveň nestálost podmínek k jejímu spontánnímu vyjádření připadala mnohdy marná. Sám Juráček se obviňoval ze sebe-stylizace a přetvářky na stránkách svých deníků, v jediném svém díle nepodléhajícím státní cenzuře, v němž mnohdy sám sebe (už) nepoznával.

Do pantheonu osobností, jež podle Juráčkova mladšího kolegy a profesora dokumentu Karla Vachka prosluly tzv. „středovým jednáním“ (např. Edvard Beneš, J. A. Komenský), bychom mohli svým způsobem přiřadit i Pavla Juráčka, jehož svéráznou formu středového jednání – neboli vedení svého života a prosazování svých názorů striktně dle svého vlastního přesvědčení niterného, bez jakýchkoliv nízkých úhybných manévrů v těžkých dobách – nelze vedle životopisů zmíněného státníka a filozofa nijak banalizovat, umenšovat. Jak soukromě v denících, tak i veřejně v rozhovorech a esejích publikovaných před srpnem 1968 v médiích se Juráček jeví jako člověk znechucený „vládou idiotů s petrifikovaným žargonem“, jejichž program vede jen ke společenské disharmonii v tak základních sférách, jakými jsou např. dobré mravy. Stává se stále nadšenějším podpůrcem Dubčekova Pražského jara a po okupaci i signatářem všech zásadních protestních manifestů včetně 2 000 slov či Charty 77. Roku 1971 zůstává jedním z pouhých pěti zaměstnanců Barrandova, kteří byli na základě upřímně vyplněné celostátní prověrky ohledně souhlasu či nesouhlasu s politickou situací v zemi propuštěni z pracovního poměru doslova z důvodu „neslučitelnosti osobních názorů se současnou politikou Strany“ a žije dále svým životem „pošetilce“, který z jakési své vnitřní maximy snad ani nesvede zradit své přesvědčení, aby se „spasil“. Juráček však nebyl „středový“ pouze lidsky, nýbrž i sám vůči sobě. Namísto hloupých předsevzetí a sebe-donucovacích opatření řeší svoji nezodpovědnou přirozenost tím, že jí nechává volný průběh: „Jenomže změnit v jedenatřiceti letech návyky, sebrat vůli k pořádku a zapomenout na všechno, co bylo, to není žádná sranda. Především proto, že nemám ani tušení, jak se pořádný a cílevědomý život vede. Jsem hrozně nerozhodný, nechávám vždycky věcem jejich vývoj, pořád na něco čekám – je to má přirozenost, nedokážu nic organizovat, být na něco připraven, dodržovat sliby dané sobě i druhým, nedokážu vlastně ani jít na oběd nebo do divadla, pokud mě někdo nepozve nebo nedonutí“.
__________________________________________________________________________________________________
DENÍK. 1959-1974

Pavel Juráček

Žádné komentáře: