úterý 22. dubna 2008

Můj vztah k doporučování

Přicházím do kuchyně a třídenním kasařským strništěm zarostlému individuu, opírajícímu se o vařečku (občas mu říkám „rádoby-kuchař“), interpretuji objednávku hosta. Nepamatuji si teď už přesně, co si host z jídelního lístku vybral, každopádně to z té desítky položek z nabídky nebyla právě ta JEDNA JEDINÁ, která by se hodila vařit našemu rádoby-kuchaři, čili která zbyla z oběda, a s jejímž pouhým ohřevem by tedy měl rádoby-kuchař nejméně práce.

„Neříkej mi, že tam někoho máš!“
Je tam jeden“.

Oheň je na střeše. Kuchař si musí přestat číst Blesk. Smysl života se přenáší do handrkování se o to, co už nikdo nezmění: „Prosím tě, Petře, já se omlouvám, že děláš v pohostinství, je mi to moc líto, ale ten člověk prostě přišel, už tam sedí, nemůžu zavřít, budeme ho muset udělat“.
Pak přijde ta věta.

„Proč jsi mu nedoporučil guláš?“
V normální restauraci už by se pět minut vařila ta objednaná minutka. U nás ne. U nás se musíme rádoby-kuchaři zodpovídat z toho, proč jsme hostu, který přišel na lososa na grilu, nevnutili prošlý hovězí.

Mám odjakživa za to, že smysl jídelního lístku, filmového programu, ceníku erotických služeb - jednoduše řečeno nabídek obecně – spočívá v možnosti návštěvníkova výběru dle jeho vlastní chuti. Osobně považuji běžné hosty za svéprávné osoby s vlastní vůlí, které mají představu o svých potřebách rozhodně mnohem jasnější, než jakou o nich mohu mít já coby zcela cizí člověk. Během své letité praxe v oboru si hosty, kteří přede mnou vyřkli onu větu „můžete mi něco doporučit?“, bez obtíží vybavím po paměti, a vyloučím-li ubožáky z řad provokativních kontrolorů (kteří mají v popisu práce chovat se k obsluze trapně, na úrovni nesvéprávných a především nevychovaných idiotů), jsem schopen spočítat je na prstech jedné ruky. Nějaké doporučování téměř vůbec nikoho nezajímá a když už jednou za uherský rok zajímá, je pochopitelně dobré mít připravenu správnou, na lenosti rádoby-kuchaře však nezávislou odpověď. Nabízet za každou cenu každému ještě před podáním jídelního lístku zbytky, tvářit se přitom, že je to specialita dne, a pak se stydět při kasírování jen proto, aby mi rádoby-kuchař pro jednou výjimečně nepřipomněl, že jsem „zase nic nedoporučil“, by znamenalo sebezapření.

Mohu tenhle svůj postoj tisíckrát rádoby-kuchaři opakovat, on ho stejně nebude respektovat. Vždy – s každým hostem, který se svou objednávkou, svým přáním netrefí do jeho gusta - vytáhne ze skříně toho únavného kostlivce a začne zdržovat provoz, a to jenom z principu, aby mě převychoval. Aby mě „naučil doporučovat“ tím, že mi bude věčně vyčítat, že jsem „zase nic nedoporučil“. Jenže já se takovou hloupost učit nebudu. To spíš dřív nastane ta doba, kdy si rádoby-kuchaři vymění ty děrné štítky, které ovládají jejich myšlení, a stanou se z nich kuchaři.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak tu musím s Renescem se vším souhlasit. Tedy až na jednu maličkost. V žádným případě mu nevěřte ty letité zkušenosti. V oboru gastronomie je to stále jen nováček, ale má to v hlavě srovnaný a to je podstatný.

Tomáš Gruntorád řekl(a)...

Pro upřesnění, těch let v oboru už je 6 (z toho 2,5 roku na plný úvazek). Můj příspěvek má samozřejmě nedostatky - nepopsal jsem nijak detailně zákulisí svého působiště (už nějakou dobu plánuju napsat šokující knihu), které je spíše "pohodovější", než "dostihy v centru". Psal jsem to z ryzího rozčílení nad tím, jak je mi rádoby-kuchař, který nemá nejmenší představu o práci, schopný dokola vyčítat, že "neumím objednávat", a přehlížet přitom denně se kupící nánosy před vlastním prahem - když jdou za večer dvě (sice špatně objednané, ale co se dá dělat) minutky, a z toho jsou dvě (špatně uvařené) reklamovány, není to nejlepší vizitka. I to je jeden z důvodů, proč nedoporučuju - materiálně je možná co doporučit, ale kvalitativně nic.

Jiří Babica řekl(a)...

To tedy spolupracujete s pěknou sebrankou. Správně to dělíte - nazývat taková individua "kuchaři" by byla urážka skutečných kuchařů.