pátek 2. května 2008

Generál ve svém labyrintu


U žádné z Márquezových knih, jež jsem doposud četl jsem nepociťoval tak těsné sepjetí autorova imaginativního, „vizualizujícího“ stylu psaní (magického realismu) s filmovým modem čtenářské recepce tolik, jako právě u jeho Generála. Márquez na rozdíl např. od Stephena Kinga běžně nepoužívá krátké a ultrakrátké kapitoly v duchu „co kapitola, to scéna“, jeho většinou jen do několika úseků rozčleněná stať je „filmová“ skrze opačné kvality.

I
Přítomný čas je v tomto Márquezově textu jen pramálo využit k dialogům, spíše je otevřen procesu osamocené kontemplace, prožívání času a vzpomínání na minulost, na celý uplynulý život generála Simona Bolívara, jehož uzlové body teprve otevírají prostor pro širší narativní kontext. Minulost je studnicí vzrušujících událostí z státnického života (atentáty, aféry s milenkami, bezpočet bitev), zatímco Márquezova přítomnost posledního roku generálova života, jíž si autor vyvolil za bezpečnou základnu mimo akci dynamičtější než hraní pokeru, tvoří už jen meditativní stagnaci. Na počátku celého vyprávění jako by nám byl puštěn film: z přímého nadhledu vidíme generála, nehybně potopeného pod hladinou vody v jeho vaně. Zdá se být mrtvý, dokud se nevynoří zpět na povrch. Několik dalších ranních činností po ukončení koupele ustavuje stařecké tempo novely a autorovu fokalizaci na generálovo osamělé stáří, v němž je mu družina na cestách jen formální společností.

Postava státníka, oblíbeného lidovými masami, a vůbec celé téma jeho „poslední cesty“ po řece Magdaleně (tedy skrze různá území, kde tyto masy žijí a neúnavně pořádají na počest svého „osvoboditele“ slavnosti) se nutně dotýká latinskoamerického národního koloritu.

II
U Márqueze není důležitá ani tak myšlenka, jako její vystižení skrze náladu. Rezonantní náladou Márquezova Generála je pachuť ambivalence spásnosti a zároveň zoufalosti z vědomí lidské konečnosti. Bolívar je autorem vykreslen především jako člověk, který se chce po životě zasvěceném bojům za nezávislost států Jižní Ameriky konečně odebrat na odpočinek, a zároveň má obavy z budoucnosti, jež by mohla jeho úspěchy zvrátit, pošlapat, učinit z nich marné snažení. Bezcílnost Bolívarovy výpravy skrze Jižní Ameriku připomíná paradoxně spíše ustrnutí a vyčkávání na jednom neutrálním místě mezi angažovaností a rezignací. Generál proplouvá svými dny jako trosečník bojující s oceánem – je jasné, že cílem jeho putování, na němž Márquéze nejvíce zajímají výkyvy generálova zdravotního stavu v časovém toku, je jen smrt.

Márquez je ve své novele posedlý chorým tělem, příznaky a účinky nemocí a procesy, jimiž je tělo léčeno. Prvky nadpřirozena, onoho magického realismu, zde cítíme skrze působení ať už přírodních, anebo šamanských prostředků přitěžujících či odlehčujících Bolívarovu organismu, jehož vnímání je na zdravotním stavu závislé. Ranní chlad, jenž nahý Bolívar v hamace uprostřed přírody necítí, anebo „mimoobrazová“ objednávka materiálu na zhotovení rakve, zaslechnutá generálem na smrtelné posteli u otevřeného okna, tvoří jen vybrané příklady z interakcí Bolívarova smyslového vnímání s „jeho labyrintem“, okolním světem, posunutým do „magicky realistických“ sfér, jež Generála určují.
__________________________________________________________________________________________________
EL GENERAL EN SU LABERINTO (Generál ve svém labyrintu)

Gabriel García Márquez, 1989

Žádné komentáře: