Autor hororových vědecko-fantastických románů a povídek Clive Barker si ve své První Knize Krve pohrává - podobně jako žánrový klasik Stephen King ve svých dílech - se sugestivní (ne)hmatatelností hranic mezi pozemskými a zásvětními univerzy, s jakýmsi napojením na různorodé rytmy světů, skrytých ve zvláštních „bermudských trojúhelnících“ překvapením rozmlženého tady a teď, v nichž zůstávají uvěznění - většinou proti své vůli - nešťastná, krutou náhodou vyvolená lidská média, odsouzená k doživotnímu traumatu z nadsmyslové zkušenosti, která se jim zjevuje v celé své bizarnosti. Společným motivem všech šesti povídek Barkerovy První Knihy krve je jakýsi zásadní duševní, transcendentním prožitkem zapříčiněný zlom v životě či mysli hrdiny – okamžik poznání, spatření existence něčeho, co se zcela vymyká běžně přijímanému biologickému normálu, kdesi ve vakuu mimo bezpečně známý prostor a čas.
Barkerovo vyprávění je odstředivé, často až decentralistické, připomíná koncepci psaní „od abstraktního ke konkrétnímu“ - první věty a odstavce v sobě skrývají nejasné závěry či vnitřní myšlenky pro nás dosud anonymních, do sebe ponořených postav, jež dostávají jasnější obrysy až postupem času, při pronikání do jejich niter. Vysvětlení a pointy nečíhají na jednom místě k tomu určeném – jsou variovány mnoha narážkami a duševními monology, rozmístěnými přes celou délku textů. Velmi neobvyklé jsou rovněž body, na nichž povídky zůstávají ve finále „viset“. Otevřené, co do dalšího vývoje událostí nanejvýše výmluvné zakončení každého ze segmentů přichází (v tomto ohledu podobně nevyzpytatelně jako v Kubrickově sci-fi filmu 2001: Vesmírná odysea) v momentě prvního záchvěvu mentální transformace hlavní postavy, v průběhu jejího prvního kontaktu se světem „za zrcadlem“, vyvolávajícím v hrdinovi drobné mimické gesto (Azrael a Jack), agónií a šílenství (Blues prasečí krve), či zapomnění na vše minulé, co bývalo a formovalo jeho lidskou stránku, a počátek nového života na vyšším stupni poznání (Půlnoční vlak smrti, Města v horách).
Již krátký úvodní, nepojmenovaný fragment, vrhá čtenáře do hlubin oné postupně odbourávané nesrozumitelnosti, neobvyklého Barkerova tvůrčího stylu, založeného na asociativním syžetu a představení jedné velké, bizarně, ale přesně antropomorfizované metafory původně abstraktní povahy. Mladá doktorka parapsychologie se setkává s dvacetiletým chlapcem-médiem, který ji vyjeví svou zvláštní úlohu v propojení pozemského světa se světem mrtvých. Kůže jeho těla je celá posetá drobným písmem, hustotou tohoto písma doslova rozčleněná do stovek samostatných odstavců, představujících nesčetná svědectví duší mrtvých. Vystrašený chlapec - označovaný autorem za titulní Knihu krve – je v této sbírce povídek snad tou nejjemnější hmotnou personifikací oněch nehmotných idejí a astrálních jevů, jež se nacházejí mezi nebem a zemí - v oněch „bermudských trojúhelnících“ ve struktuře našeho světa, kde se nedobrovolným návštěvníkům zhmotňují pro jiné nespatřitelná mystéria.
V povídce Půlnoční vlak smrti – bezesporu té nejkrvavější, nejnapínavější a nervově nejvypjatější části knihy, která může u milovníků naturalistické brutality vzbudit bohužel už jen marná očekávání podobného obsahu u próz po ní následujících - je jedním z hrdinů masový vrah, sužující svým rituálním „dílem“ noční New York, a druhým obyčejný kancelářský úředníček Kaufman. Vše – především vyprávění koncipované do formy „prostřihů“ mezi přítomnostmi a kontrasty v myšlenkových niveau každého z nich – směřuje k jejich nočnímu setkání, sdílení stejného vlaku metra, v němž má první za úkol zavraždit svou další oběť, a druhý mezírkou mezi dveřmi všemu přihlížet a pokusit se o útěk. Kaufman se po jednoduchém, avšak krvavém přemožení „Řezníka z metra“ dozvídá, že oběti sloužily coby speciální potrava „na objednávku“ pro společenství vysoce senzitivních, kanibalistických, telepatickou silou vládnoucích bytostí, žijících v otevřeném prostranství u konečné stanice metra kdesi daleko za hranicemi obecně známého dopravního systému. Poté, co Kaufman převezme funkci Řezníka a vstoupí do spojenectví se strojvedoucím (nemá pod vlivem mentálního teroru bytostí a nastupujícího sugestivního dojmu, že bude sluhou samotných prazákladních obyvatel lidské civilizace, na výběr), začnou jeho hlavou vířit stejné myšlenky, jako jeho mrtvému předchůdci: „Ti lidé na ulici nemohli znát jeho obličej, ani by se nenamáhali věnovat mu víc než letmý pohled. Ale on je pozorně sledoval, posuzoval a odděloval od stáda ty nejvhodnější“. Síla Kaufmanova poznání a povědomí o existenci nějakého vyššího smyslu (v nějž alespoň uvěřil) dodala jeho životu zcela nový směr – nahradila jeden ubíjející koloběh života (úředníka nenávidícího město svých dávných snů po pouhých třech měsících života v něm) jiným „zaměstnáním“.
Chci se ještě zastavit u poslední povídky Města v horách, v níž si dva homosexuálové na pokraji zhroucení svého všestranně nevyrovnaného vztahu vyjíždějí na dovolenou na jugoslávský venkov a uprostřed učiněného „území nikoho“ se za soumraku stávají svědky krveprolití válečných rozměrů. Stovky, tisíce smrtelně raněných lidí, tonoucích v moři své krve křičí zoufalstvím, zatímco mezi ně neznámý muž v kápi rozsévá z revolveru rány z milosti. Všichni ti lidé tvořili jedno tělo, byli buňkami jednoho organismu, který představoval jejich stát a jejich ideologii, jejich touhu zvítězit v rituálním souboji na život a na smrt (neboli ve válce) se sousedním státem, s jeho „tělem“. Státní celek, všichni jeho občané a souhrn všech jejich hodnot a kulturních či duchovních dědictví – to vše je seskupeno v jednom obřím, živém, pohyblivém korpusu z tisíců lidských těl, které jednou za čas změří síly se svým podobně vybaveným sousedem. „Provazy se svazovali dohromady bez jediné chybičky. Šlachy, vazy…v jeho břichu byla potrava…potrubí k odvádění odpadu. Ti s nejlepším zrakem seděli v očních důlcích, ti s nejsilnějšími hlasy v ústech a hrdle. Nevěřili byste, jak náročné je něco takového zkonstruovat“. Přesto je ten slabší z gigantů vždy odsouzen k zániku, přestane-li být již způsobilý k nadvládě nad společným krajem: „Obr nebyl schopen lítosti. Neměl jiný cíl, než pokračovat, dokud nezahyne“. Podobné chápání států či urbanistických oblastí coby kolosů, kvalitě svých občanů úměrně mocných, jejich plícemi dýchajících, popřípadě trpících, krvácejících i umírajících, se objevuje i v úvodu Půlnočního vlaku smrti: „New York byl prostě jenom velkým městem. Viděl, jak se po ránu probouzí, podobno vandrákovi, jenž si vybírá zamordované lidi z mezer mezi zuby a sebevrahy z rozcuchaných vlasů“.
__________________________________________________________________________________________________
BOOK OF BLOOD (První Kniha Krve)
1) Bez názvu
2) Půlnoční vlak smrti
3) Azrael a Jack
4) Blues prasečí krve
5) Sex, smrt a hvězdy zář
6) Města v horách
Clive Barker, 1984
Žádné komentáře:
Okomentovat