pondělí 21. července 2008

Už umím obláčky z dýmu

Poslední dobou se to pěkně zvrhává.

Když jsme ve středu s kolegy z práce slavili narození syna jednoho z nich, a když se oslava před půlnocí přesunula do jednoho baru poblíž našich domovů, nějaká neznámá síla mě tam přinutila ("jen tak na chuť") zapálit si a vykouřit dvě cigára.

Když o pouhé tři dny později slavil Kopřivovic Kubík šesté narozeniny, nedokázal jsem na té zahradní party (maskované jako dětská oslava - přitom tam byly tři děti a devět dospělých) říct ne dvěma doutníčkům.

Nevím, jestli takovým rozjezdům přezdívat "sváteční kuřáctví". Ale necítím žádnou závislost. Kde jsou ty časy, kdy jsem kouření považoval za humus, teď je to najednou jeden z nejlepších požitků na světě, když přijde jednou za čas. Mám teorii, že jsou v tom ty děti a že to bude zase v pohodě.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Já mám jinou teorii. Tenhle kluk prostě jednou přičuchnul k tabáku a od té doby nemá dost. Na té "dětské" party jsem byl osobně a měl jsem tu čest Kostěje při jeho kouřovém dýchánku natočit na jeho kameru. Přinesl ji sice na přání otce malého oslavence (aby celou slavnost natočil), ale nakonec se neudržel a celý den se vyvaloval před kamerou na plastové zahradní židli s doutníkem v hubě!!!

Tomáš Gruntorád řekl(a)...

Kouření doutníku člověka uklidní, doslova jej zpomalí a zároveň s ním i vše okolo něho. Když se ta chatrná stanová konstrukce, která nás měla ochránit před deštěm - a jíž mimochodem hodinu stavěl právě náš anonym - začala pod prvním silnějším náporem větru rozpadat, nedokázal jsem se z té své židle zvednout a jít pomoci podpírat nepodpořitelné. Připadal jsem si jak kapitán uprostřed bouře, která se ho nijak nedotýká. Nekuřáci samozřejmě zoufale makali, protože neprožívali to pravé povznesení. Samozřejmě ale trvám na tom, že nejsem na tabáku nijak závislý a že si takový požitek dopřeju jednou za čas.