neděle 3. srpna 2008

I Want To Believe

Coby skalní fanoušek fenoménu Akt X (mé fandovství však ani po více jak dvanácti letech nikdy nestačilo přerůst do „chorobné fáze“ zachvacující tzv. X-philes, kteří hledají v každém grafému, zjevivším se v textuře obrazu, nějakou citaci či odkaz na fyzický svět) jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít v pořadí druhý celovečerní film z prostředí, která mi vždy připomínala jakousi terru incognitu se svými vlastními zákony.


Myslím teď například na obří silo s líhní včel uprostřed kukuřičných polí v Akta X -Filmu (1998), na doupě hibernujícího požírače jater pod eskalátory zrušeného obchodního centra, na rudě prozářenou krevní banku-hrobku, v níž se stravoval místní vyznavač vampyrismu, či na Mulderovy hovory s informačními kanály na půlnočních nábřežích, a musím uznat, že nic z toho, co určovalo atmosféru předchozích příběhů, v novém filmu vůbec nenajdeme. Letmá zmínka jmen Luthera Lee Boggse a Clydea Bruckmana coby senzibilních přízraků Mulderovy minulosti, obchůdek nazvaný po režiséru prvního období seriálu Davidu Nutterovi, jedno dosti prvoplánové cameo, popřípadě polopatická vizuální „šťára“ Mulderova bytu, v němž se stále i po letech nacházejí jeho trademarkové propriety jako např. plakát s nápisem I Want To Believe, slunečnicová semínka, či tužky nabodané do stropu – to vše samozřejmě plní funkci fanoušky oblíbeného hypertextu, u těchto drobností odkazujících k pouhé minulosti však jakákoliv podobnost s kvalitami kmenového seriálu končí.

Trestně stíhaného Muldera, jemuž se úspěšně daří se skrývat před nejvěhlasnější tajnou službou v USA, vrací do hry očištěného přítomnost kněze-média, s jehož vizemi nemá podle FBI potenciál vědět si rady nikdo jiný, než právě on. Vyšetřování případu přicházejícího s knězem (zmizení agentky FBI a sledování její stopy skrze toto médium) je však z dobré poloviny zředěno pátráním osobním – pátráním po různých formách víry, které nepopulární agenty se špatnou pověstí dosud ještě nezklamaly natolik, aby se nevydali po jejich cestách. Scullyová, jejíž postavě věnovali tvůrci v tomto filmu dominantní postavení, bojuje za svolení k riskantní operaci těžce nemocného chlapce, jehož chce přednosta nemocnice v sutaně odepsat – chce jej vyrvat bohu, božím autoritám na zemi a nalézt tak víru v sama sebe a ve své vlastní schopnosti (což už samo o sobě zavání konverzí na jiné náboženství). Rozzuřená přichází navštívit duchovního, který jí prorocky řekl: „nevzdávejte to“, aby se s ním nakonec pohádala o to, kdo je strůjcem přirozenosti lidské – zdali sám člověk, anebo vyšší moc. V podobných školáckých debatách se postavy plácají a podle toho vyhlíží naivně i celá „mysteriózní“ rovina filmu, která jednoduše nestíhá jít pořádně do hloubky. Celé toto slabé myšlenkové univerzum je na vyšetřovaný případ napojeno velice subtilně – jediný element, související s případem a zároveň vzbuzující jakési dilema neustále probírané víry či nevíry, je postava kněze-média, jemuž jedna „polovina týmu“ důvěřuje, zatímco ta druhá spolu s celým FBI jej považuje za prostého podvodníka bez známé příčiny, snad jen preventivně pro dávnou pověst vykastrovaného pedofila.


Jako by byl film zpřetrhán na dvě nesourodé paralelní linie, kdy v každé jde o cosi zcela odlišného – první linii tvoří neobjevný thriller o únosech žen a opožděném navštěvování míst činů s trpícím lidským médiem, zatímco druhá je schematickou „existenciální trýzní“, v níž se utápí oba hlavní protagonisté každý jinak, každý jindy (Mulder vyšetřuje a Scullyová mu nezvedá telefony, jeden nemůže spát až když ten druhý pokojně zalehne) a každý po svém, přičemž o ní spolu hovoří jen tak nějak ze zdvořilosti, aniž by si navzájem dokázali pomoci. Bezvýchodnost víry je náladou filmu Chci uvěřit a bezvýchodnost vybřednutí seriálu ze slepé uličky průměrnosti, kam se díky tomuto filmu dostal, je pocitem, který na mě po finálním blockbusterovém polibku agentů a post-titulkovém „bondovském“ vtípku s plavbou milenců na opuštěný ostrov doléhá.


Za nejvýmluvnější, nejpatřičnější střípek celého filmu tak považuji zvláštní srovnání dvou mocných mužů v budově ústředí FBI – snad jen z jakési povinnosti visí u dveří do ředitelství naproti portrétu zakladatele FBI Edgara J. Hoovera obraz amerického prezidenta George W. Bushe, podbarvený navíc několika tóny titulní „tajemné“ melodie, jako by neměl populisticky se usmívající Bush v těchto katakombách špionáže a hooverovsky buldočích ksichtů co dělat. I já se ptám, co přivádí tak ubíjející koncentraci obyčejných světských záležitostí z Bushova světa na půdu tajemna, šeredna a podivnosti, jíž Akta X vždy byly. Ve Chci uvěřit však tuto triádu mých nejoblíbenějších prvků seriálu skutečně reprezentuje bohužel snad jen jeden jediný obraz – hlava ženské oběti spájená s mužským tělem coby finální dílo postmoderní chirurgie, s níž by však Scullyová při léčbě svého malého svěřence nejspíše nesouhlasila.
__________________________________________________________________________________________________
THE X-FILES: I WANT TO BELIEVE (Akta X: Chci uvěřit)

Režie: Chris Carter

Hrají: David Duchovny (Fox Mulder), Gillian Andersonová (Dana Scullyová), Billy Conolly (otec Joseph Crissman), Amanda Peet (Dakota Whitneyová), Mitch Pileggi (Walter Skinner)…

105 minut, Amerika / Kanada 2008

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

To by mě zajímalo, co tam dělá Tvá oblíbená "hvězda" české pop-music 80.let, Caesar? :-D

Tomáš Gruntorád řekl(a)...

To je přece jasné - Cézar byl čelním představitelem tzv. "existenciální trýzně" u nás. Jinou fotku k tomuhle tématu filmu jsem jednoduše nesehnal...