neděle 21. prosince 2008

Mezi zdmi


I
Český distribuční název toho filmu měl znít spíše Mezi ploty.

Technická koncepce nového filmu Laurenta Canteta Mezi zdmi je velmi jednoduchá: tři digitální kamery snímají v jeden okamžik z několika úhlů hereckou akci (jíž téměř ze sta procent tvoří dialogy, jež vždy vzbudí rozličné reakce) v interiérech, a vzácně i v exteriérech areálu jedné periferní pařížské základní školy – tedy především mezi zdmi jedné učebny, v níž dochází k četným psychologickým přetlakům. Režisér a scenárista Cantet inscenuje situace a z nich pramenící diskuse, jež probíhají mezi dvanácti- až čtrnáctiletými žáky – imigranty „sesbíranými“ ze všech koutů světa a bez nejmenšího zájmu proniknout do slovní zásoby a gramatiky jazyka, jímž se hovoří ve státě, do něhož imigrovali - a jejich mladým, ale již ostříleným třídním profesorem, který se ve vlnách jejich arogance nehodlá utopit.

Ocitáme se na půdě obyčejného školního ústavu - dramatický oblouk filmu je tudíž přizpůsoben modelovým situacím, jež se v těchto ústavech běžně odehrávají. Snaha profesora Marina něco předat, vysvětlit, naráží již od první hodiny na věčné překážky: žáci směr výkladu obracejí k irelevantním tématům („říká se o vás, že jste gay“), prostor učebny považují za veřejné fórum, kde jim ve volné zábavě a hádkách překáží akorát vyučující, a v neposlední řadě za bojiště „individualit“, které se navzájem neuznávají (asijský premiant Wej, vyznávající se tak nějak smířeně ze studu nad zbytkem třídy; výbušný těžký gangster Sulejman z Mali, tykající a nadávající jak spolužákům, tak i profesorům, a z jakési své zásady odmítající psaný projev ve prospěch fotograficky strukturovaných esejí), ale které se skrze sdílenou emoci nenávisti vůči ostatním „individualitám“ stejně nevymaňují z čirého průměru neindividuálnosti (na pořadu dne jsou časté výpady fanoušků jednoho národního fotbalového týmu proti fanouškům týmu jiného národa; slovy vyjádřená nenávist milovníka rapu vůči gothic stylu a obhajoba gothic stylu, vymezujícího se vůči „průměrnosti rapu“).


Film v podstatě simuluje časosběrný dokument, v němž se v průřezu jednoho školního roku stáváme svědky různých konfliktních situací mezi oběma tábory, vyvolaných buď studenty, nebo ojediněle i jejich profesorem, jenž na jednom místě snímku označí chování dvou svých studentek za chování „dvou čúz“, aby na sebe záhy strhl pobouřenou kritiku a pomluvy emancipované mládeže, poučené případy, z nichž ze střetu profesora a žáka vyšel disciplinárně potrestaný kantor. K sebevražedným atentátům, odehrávajícím se běžně v Americe, anebo v poslední době ve Finsku, Cantet naštěstí nesahá, a je to docela logické – jeho film chce zprostředkovat vnímání reality, odehrávající se dnes a denně na půdě školního ústavu. Nezajímají jej myšlenky, ale modely - pojednává o prostředí, kde prakticky žádné inovativní myšlenky ani nejsou.


II
Přesto je tento film ve svých sociálních reprezentacích ještě mnohem nechutnější, než se zdá z první roviny čtení (tedy ze zřejmého faktu, kterému přihlížíme především, totiž že současné mládeži chybí cíle, zájmy a v první řadě sociální inteligence, na rozdíl od sebevědomí, drzosti a zcestných představ o vlastní nezávislosti). Jaksi spontánně se zde vynořuje i jistá spodní úroveň díla, jíž by mohl někdo označit za „fašistickou“: na modelu periferní školy zobrazuje Cantet učiněné dno francouzské společnosti, která se svým otevřením se multikulturalitě ocitá doslova v troskách - bezzubá, bez šance na dialog a bez prostředků, jimiž by se mohla ubránit destrukci někdejší národní identity, jíž už kdysi dávno pocítily například USA.

Poslušen vědeckým závěrům z oblasti sociologie o etnických odlišnostech, Cantet ve svém filmu reprezentuje jednotlivé rasy a jejich specifika skrze zástupce různé dominance. Nejvíce slyšet jsou pochopitelně barevní studenti, aniž by však zvuky jimi vydávané tvořily nějaký jiný kontext, než sebe-charakterizační – pokud zde někdo neustále, krylovsky řečeno, „mlčí v hovoru“, pak jsou to oni. Na opačném pólu, v kontrastu s tímto akusticky přesyceným pozadím třídy, stojí osamocená věta asiata Weje, která snad nejpřesněji vystihuje bezcennost celého tohoto uměle vytvořeného seskupení: „já se běžně nestydím, snad jen za své spolužáky“. Bílí Francouzi tvoří ve třídě mezi těmito mantinely tichou menšinu; jedna studentka dokonce opraví Marina, který ji pokládal za Francouzku, že je Arabkou. Kam podle Canteta asi spěje národní identita, když mladá generace rodilých příslušníků tohoto národa nemá v jeho filmu ani patrného zástupce, zatímco majoritu v něm tvoří přistěhovalci bez nejmenšího vztahu k zemi a bez národního cítění? Cantetův film je velmi rafinovaně krutý – nejeden nacionalista si jej jistě zařadí do zlatého fondu spřízněné kinematografie.


III
Na internetové Československé filmové databázi je možné dočíst se diváckou reakci na tento film z pera českého profesora, vystupujícího pod pseudonymem Radek99: „Všichni, kdo nechápete, proč je v současnosti tak obtížné být učitelem, podívejte se na tenhle snímek. Česká realita je (samozřejmě mimo autonomní systém gymnázií) ještě o chloupek horší...(a to nemluvím o systému učňovského školství...o něm vypovídá spíše estonský Klass...)“. Zajímavé by bylo učinit průzkum, nakolik se Cantetovi podařilo tímto filmem dosáhnout aktu identifikace s exponovanými postavami studentů u současné mládeže.



IV
V závěru filmu je studentům dána šance poreferovat o tom, co se za uplynulý školní rok naučili, bez ohledu na to, v jakém z předmětů. Vyjma zcela „duté“ dívky, jež si s velmi dojemným, až neuvěřitelným zděšením nedokáže vzpomenout na jakékoliv rozšíření svých obzorů oproti loňskému roku, zde každý s různou mírou věrohodnosti jmenuje nějaké ty střípky ze zeměpisu, přírodopisu, anebo z dějepisu, jež jej zaujaly. Korunu všemu však nasazuje jedna z čelních buřiček, Esmeralda, vyznávající se, že si doma přečetla sestřin výtisk Platónovy Republiky. Toto oživení a zatáhnutí Sókrata a jeho slavné metody filosofického dialogu mezi učitelem a jeho žákem přímo do prostoru tristního myšlenkového vakua je nanejvýš ironické - není divu, že největšího osvícení se dívce dostalo doma, mimo stěny školní učebny.

Profesura s těmito individui (jejichž „pokřivenost“ Cantet podtrhuje fyziologickými „indispozicemi“ svých zvolených nehereckých typů – zkaženými zuby, rovnátky, vadami řeči…) jedná doslova v rukavičkách, jako kdyby se vše odehrávalo na nějaké soukromé škole. Přihlížíme směšným komisním jednáním, kde pozvaní úředníci kárají profesora za to, že pochybil a označil své studentky urážlivým termínem, posloucháme obavy a eticky laděné debaty o tom, že pokud nezvladatelného „Sulejmana vyloučí, otec ho pošle zpátky do Mali“. Jiný pohled na tuto problematiku a její jiná řešení můžeme hledat – jako vždy – u Japonců.


Finální montáž statických záběrů ve filmu Mezi zdmi, tedy na opuštěnou třídu s ve spěchu nezastrčenými a na několika místech dokonce převrácenými židlemi - do níž akorát zvenčí pronikají vzdálené hlasy prázdninami osvobozených dětí ze školního hřiště – získává v kontextu zkušenosti s projektem Battle Royale Kinjiho Fukasakiho dosti cynický, ale funkční nádech.
__________________________________________________________________________________________________
ENTRE LES MURS (Mezi zdmi)

Režie: Laurent Cantet

Hrají: Francois Bégaudeau (Francois Marin), Franck Keita (Sulejman), Esmeralda Ouertani (Esmeralda), Cherif Bounaïdja Rechedi (Cherif)…

128 minut, Francie 2008

sobota 6. prosince 2008

Siddhártha (indická báseň)

Siddhártha Hermanna Hesseho toho má dost společného s Egypťanem Sinuhetem Miky Waltariho. Obě tyto postavy žijí a dýchají v dávných dobách ještě před ustavením našeho „křesťanského“ letopočtu, obě obklopují mistrovsky a básnivě popsané reálie exotických zemí se silnými kulturními a náboženskými tradicemi. A obě trápí věčná otázka po smyslu života a povaze skutečné pravdy. Jediný zásadní rozdíl mezi oběma díly, strukturovanými do podoby jakýchsi „existenciálně-filosofických cestopisů“, v nichž cestou je pouť skrze celou délku lidského života, lze nalézt snad jen v kategorii času - Hesse čas Siddhártovy životní pouti kondenzuje, z jejích jednotlivých uzlových bodů činí epizody, které po sobě dynamicky následují; Waltari oproti tomu plynutí času svého o více jak 700 stran delšího eposu co nejvíce rozpíná, aniž by Hesseho v množství dramatických „bodů obratu“ nějak přebil (pro další porovnání obou děl odkazuji ke svému textu o Waltariho románu).


Hessův Siddhártha je hned několika znaky svého „interpretačního systému“ a několika životními osudy (svým křestním jménem, příslušenstvím k bráhmanské rodině, rozhodnutím opustit svou rodinu a odejít do lesů k asketům) připodobňován a stavěn na roveň historickému Siddhárthovi Gautamovi – Buddhovi -, jemuž je v příběhu věnován coby současníku a vrstevníku svého jmenovce krátký výstup. Oba Siddhárthové se shledávají tváří v tvář, aby svedli dialog svých životů. Hessův hrdina není přesvědčen o tom, že by právě Buddhova nauka byla ta pravá. Rekapitulací rozhovoru s Buddhou dochází Siddhártha svého vlastního osvícení: žádná škola, žádné sebevětší učení nedokáží přemoci stav mysli.

Stav mysli je kondicí jedince, nikoli celého společenství, a pokud jedinec vybuduje na základě jakéhosi osvícení duchovní systém, doktrínu, k níž konvertují masy, neznamená to samo o sobě nic. Buddha je skrze svůj mentální stav „svatý“ a Siddhártha také - jeho osvícení není o nic nižší než osvícení Buddhovo. Mezi oběma světci je však podstatný rozdíl – pokud Buddha cítil potřebu ukázat masám „pravou stezku“, po níž bylo dle něho možné putovat až k vysvobození z nekonečného koloběhu života, Siddhártha si své „recepty na spásu“ nechává pro sebe. Snad už jen proto, že jeho „pravá stezka“ je oproti Buddhovu nenásilnému řádu ve skutečnosti cestou chaosu, neklidu, myšlenkového těkání, cestou pansofie, která pohlcuje sama sebe. Víra je volba – Siddhártha však nedokáže s přesvědčením sebe sama volit, a tudíž ani ničemu věřit. Na konci své pouti vyhlíží v opuštěné chatrči převozníka jako hladový duch, který v životě mnohé vyzkoušel, ale s ničím se nesžil natolik, aby u toho setrval (a funguje to i naopak - aby ono mnohé, s čím spojil svůj život, setrvalo při něm).

V koprodukčním „putovním“ filmu Sansára (2001) o mladém tibetském mnichovi, hledajícím na svých cestách kompromis mezi spirituálním a světským životem, se v poušti objevuje opuštěná cedulka se starým moudrem: „Jak zabráníme kapce, aby nikdy nevyschla? - Vhodíme-li ji do moře“. Kultura je nezměrná a hluboká jako moře, a stejně tak každý jedinec tvoří svou vlastní církev, s níž tuto kulturu jemně, nepozorovaně, ale nepochybně spoluutváří.
__________________________________________________________________________________________________
SIDDHÁRTHA (Siddhartha)

Hermann Hesse, 1967