neděle 21. prosince 2008

Mezi zdmi


I
Český distribuční název toho filmu měl znít spíše Mezi ploty.

Technická koncepce nového filmu Laurenta Canteta Mezi zdmi je velmi jednoduchá: tři digitální kamery snímají v jeden okamžik z několika úhlů hereckou akci (jíž téměř ze sta procent tvoří dialogy, jež vždy vzbudí rozličné reakce) v interiérech, a vzácně i v exteriérech areálu jedné periferní pařížské základní školy – tedy především mezi zdmi jedné učebny, v níž dochází k četným psychologickým přetlakům. Režisér a scenárista Cantet inscenuje situace a z nich pramenící diskuse, jež probíhají mezi dvanácti- až čtrnáctiletými žáky – imigranty „sesbíranými“ ze všech koutů světa a bez nejmenšího zájmu proniknout do slovní zásoby a gramatiky jazyka, jímž se hovoří ve státě, do něhož imigrovali - a jejich mladým, ale již ostříleným třídním profesorem, který se ve vlnách jejich arogance nehodlá utopit.

Ocitáme se na půdě obyčejného školního ústavu - dramatický oblouk filmu je tudíž přizpůsoben modelovým situacím, jež se v těchto ústavech běžně odehrávají. Snaha profesora Marina něco předat, vysvětlit, naráží již od první hodiny na věčné překážky: žáci směr výkladu obracejí k irelevantním tématům („říká se o vás, že jste gay“), prostor učebny považují za veřejné fórum, kde jim ve volné zábavě a hádkách překáží akorát vyučující, a v neposlední řadě za bojiště „individualit“, které se navzájem neuznávají (asijský premiant Wej, vyznávající se tak nějak smířeně ze studu nad zbytkem třídy; výbušný těžký gangster Sulejman z Mali, tykající a nadávající jak spolužákům, tak i profesorům, a z jakési své zásady odmítající psaný projev ve prospěch fotograficky strukturovaných esejí), ale které se skrze sdílenou emoci nenávisti vůči ostatním „individualitám“ stejně nevymaňují z čirého průměru neindividuálnosti (na pořadu dne jsou časté výpady fanoušků jednoho národního fotbalového týmu proti fanouškům týmu jiného národa; slovy vyjádřená nenávist milovníka rapu vůči gothic stylu a obhajoba gothic stylu, vymezujícího se vůči „průměrnosti rapu“).


Film v podstatě simuluje časosběrný dokument, v němž se v průřezu jednoho školního roku stáváme svědky různých konfliktních situací mezi oběma tábory, vyvolaných buď studenty, nebo ojediněle i jejich profesorem, jenž na jednom místě snímku označí chování dvou svých studentek za chování „dvou čúz“, aby na sebe záhy strhl pobouřenou kritiku a pomluvy emancipované mládeže, poučené případy, z nichž ze střetu profesora a žáka vyšel disciplinárně potrestaný kantor. K sebevražedným atentátům, odehrávajícím se běžně v Americe, anebo v poslední době ve Finsku, Cantet naštěstí nesahá, a je to docela logické – jeho film chce zprostředkovat vnímání reality, odehrávající se dnes a denně na půdě školního ústavu. Nezajímají jej myšlenky, ale modely - pojednává o prostředí, kde prakticky žádné inovativní myšlenky ani nejsou.


II
Přesto je tento film ve svých sociálních reprezentacích ještě mnohem nechutnější, než se zdá z první roviny čtení (tedy ze zřejmého faktu, kterému přihlížíme především, totiž že současné mládeži chybí cíle, zájmy a v první řadě sociální inteligence, na rozdíl od sebevědomí, drzosti a zcestných představ o vlastní nezávislosti). Jaksi spontánně se zde vynořuje i jistá spodní úroveň díla, jíž by mohl někdo označit za „fašistickou“: na modelu periferní školy zobrazuje Cantet učiněné dno francouzské společnosti, která se svým otevřením se multikulturalitě ocitá doslova v troskách - bezzubá, bez šance na dialog a bez prostředků, jimiž by se mohla ubránit destrukci někdejší národní identity, jíž už kdysi dávno pocítily například USA.

Poslušen vědeckým závěrům z oblasti sociologie o etnických odlišnostech, Cantet ve svém filmu reprezentuje jednotlivé rasy a jejich specifika skrze zástupce různé dominance. Nejvíce slyšet jsou pochopitelně barevní studenti, aniž by však zvuky jimi vydávané tvořily nějaký jiný kontext, než sebe-charakterizační – pokud zde někdo neustále, krylovsky řečeno, „mlčí v hovoru“, pak jsou to oni. Na opačném pólu, v kontrastu s tímto akusticky přesyceným pozadím třídy, stojí osamocená věta asiata Weje, která snad nejpřesněji vystihuje bezcennost celého tohoto uměle vytvořeného seskupení: „já se běžně nestydím, snad jen za své spolužáky“. Bílí Francouzi tvoří ve třídě mezi těmito mantinely tichou menšinu; jedna studentka dokonce opraví Marina, který ji pokládal za Francouzku, že je Arabkou. Kam podle Canteta asi spěje národní identita, když mladá generace rodilých příslušníků tohoto národa nemá v jeho filmu ani patrného zástupce, zatímco majoritu v něm tvoří přistěhovalci bez nejmenšího vztahu k zemi a bez národního cítění? Cantetův film je velmi rafinovaně krutý – nejeden nacionalista si jej jistě zařadí do zlatého fondu spřízněné kinematografie.


III
Na internetové Československé filmové databázi je možné dočíst se diváckou reakci na tento film z pera českého profesora, vystupujícího pod pseudonymem Radek99: „Všichni, kdo nechápete, proč je v současnosti tak obtížné být učitelem, podívejte se na tenhle snímek. Česká realita je (samozřejmě mimo autonomní systém gymnázií) ještě o chloupek horší...(a to nemluvím o systému učňovského školství...o něm vypovídá spíše estonský Klass...)“. Zajímavé by bylo učinit průzkum, nakolik se Cantetovi podařilo tímto filmem dosáhnout aktu identifikace s exponovanými postavami studentů u současné mládeže.



IV
V závěru filmu je studentům dána šance poreferovat o tom, co se za uplynulý školní rok naučili, bez ohledu na to, v jakém z předmětů. Vyjma zcela „duté“ dívky, jež si s velmi dojemným, až neuvěřitelným zděšením nedokáže vzpomenout na jakékoliv rozšíření svých obzorů oproti loňskému roku, zde každý s různou mírou věrohodnosti jmenuje nějaké ty střípky ze zeměpisu, přírodopisu, anebo z dějepisu, jež jej zaujaly. Korunu všemu však nasazuje jedna z čelních buřiček, Esmeralda, vyznávající se, že si doma přečetla sestřin výtisk Platónovy Republiky. Toto oživení a zatáhnutí Sókrata a jeho slavné metody filosofického dialogu mezi učitelem a jeho žákem přímo do prostoru tristního myšlenkového vakua je nanejvýš ironické - není divu, že největšího osvícení se dívce dostalo doma, mimo stěny školní učebny.

Profesura s těmito individui (jejichž „pokřivenost“ Cantet podtrhuje fyziologickými „indispozicemi“ svých zvolených nehereckých typů – zkaženými zuby, rovnátky, vadami řeči…) jedná doslova v rukavičkách, jako kdyby se vše odehrávalo na nějaké soukromé škole. Přihlížíme směšným komisním jednáním, kde pozvaní úředníci kárají profesora za to, že pochybil a označil své studentky urážlivým termínem, posloucháme obavy a eticky laděné debaty o tom, že pokud nezvladatelného „Sulejmana vyloučí, otec ho pošle zpátky do Mali“. Jiný pohled na tuto problematiku a její jiná řešení můžeme hledat – jako vždy – u Japonců.


Finální montáž statických záběrů ve filmu Mezi zdmi, tedy na opuštěnou třídu s ve spěchu nezastrčenými a na několika místech dokonce převrácenými židlemi - do níž akorát zvenčí pronikají vzdálené hlasy prázdninami osvobozených dětí ze školního hřiště – získává v kontextu zkušenosti s projektem Battle Royale Kinjiho Fukasakiho dosti cynický, ale funkční nádech.
__________________________________________________________________________________________________
ENTRE LES MURS (Mezi zdmi)

Režie: Laurent Cantet

Hrají: Francois Bégaudeau (Francois Marin), Franck Keita (Sulejman), Esmeralda Ouertani (Esmeralda), Cherif Bounaïdja Rechedi (Cherif)…

128 minut, Francie 2008

Žádné komentáře: