sobota 6. prosince 2008

Siddhártha (indická báseň)

Siddhártha Hermanna Hesseho toho má dost společného s Egypťanem Sinuhetem Miky Waltariho. Obě tyto postavy žijí a dýchají v dávných dobách ještě před ustavením našeho „křesťanského“ letopočtu, obě obklopují mistrovsky a básnivě popsané reálie exotických zemí se silnými kulturními a náboženskými tradicemi. A obě trápí věčná otázka po smyslu života a povaze skutečné pravdy. Jediný zásadní rozdíl mezi oběma díly, strukturovanými do podoby jakýchsi „existenciálně-filosofických cestopisů“, v nichž cestou je pouť skrze celou délku lidského života, lze nalézt snad jen v kategorii času - Hesse čas Siddhártovy životní pouti kondenzuje, z jejích jednotlivých uzlových bodů činí epizody, které po sobě dynamicky následují; Waltari oproti tomu plynutí času svého o více jak 700 stran delšího eposu co nejvíce rozpíná, aniž by Hesseho v množství dramatických „bodů obratu“ nějak přebil (pro další porovnání obou děl odkazuji ke svému textu o Waltariho románu).


Hessův Siddhártha je hned několika znaky svého „interpretačního systému“ a několika životními osudy (svým křestním jménem, příslušenstvím k bráhmanské rodině, rozhodnutím opustit svou rodinu a odejít do lesů k asketům) připodobňován a stavěn na roveň historickému Siddhárthovi Gautamovi – Buddhovi -, jemuž je v příběhu věnován coby současníku a vrstevníku svého jmenovce krátký výstup. Oba Siddhárthové se shledávají tváří v tvář, aby svedli dialog svých životů. Hessův hrdina není přesvědčen o tom, že by právě Buddhova nauka byla ta pravá. Rekapitulací rozhovoru s Buddhou dochází Siddhártha svého vlastního osvícení: žádná škola, žádné sebevětší učení nedokáží přemoci stav mysli.

Stav mysli je kondicí jedince, nikoli celého společenství, a pokud jedinec vybuduje na základě jakéhosi osvícení duchovní systém, doktrínu, k níž konvertují masy, neznamená to samo o sobě nic. Buddha je skrze svůj mentální stav „svatý“ a Siddhártha také - jeho osvícení není o nic nižší než osvícení Buddhovo. Mezi oběma světci je však podstatný rozdíl – pokud Buddha cítil potřebu ukázat masám „pravou stezku“, po níž bylo dle něho možné putovat až k vysvobození z nekonečného koloběhu života, Siddhártha si své „recepty na spásu“ nechává pro sebe. Snad už jen proto, že jeho „pravá stezka“ je oproti Buddhovu nenásilnému řádu ve skutečnosti cestou chaosu, neklidu, myšlenkového těkání, cestou pansofie, která pohlcuje sama sebe. Víra je volba – Siddhártha však nedokáže s přesvědčením sebe sama volit, a tudíž ani ničemu věřit. Na konci své pouti vyhlíží v opuštěné chatrči převozníka jako hladový duch, který v životě mnohé vyzkoušel, ale s ničím se nesžil natolik, aby u toho setrval (a funguje to i naopak - aby ono mnohé, s čím spojil svůj život, setrvalo při něm).

V koprodukčním „putovním“ filmu Sansára (2001) o mladém tibetském mnichovi, hledajícím na svých cestách kompromis mezi spirituálním a světským životem, se v poušti objevuje opuštěná cedulka se starým moudrem: „Jak zabráníme kapce, aby nikdy nevyschla? - Vhodíme-li ji do moře“. Kultura je nezměrná a hluboká jako moře, a stejně tak každý jedinec tvoří svou vlastní církev, s níž tuto kulturu jemně, nepozorovaně, ale nepochybně spoluutváří.
__________________________________________________________________________________________________
SIDDHÁRTHA (Siddhartha)

Hermann Hesse, 1967

Žádné komentáře: