sobota 13. června 2009

čtvrtek 12. března 2009

Martyrs


Kanadsko-francouzský mysteriózní thriller Mučedníci (2008) dokonale filtruje své publikum vlastní vyprávěcí strukturou. Ač to v polovině snímku ještě netušíme a ani tomu jako diváci nijak nevěříme, film Pascala Laugiera je rozdělen do klasického tříaktového modelu předehra-mezihra-vyvrcholení, přičemž každá z částí operuje s jinými výrazovými prostředky a významovými těžišti. „Problém“ diváků Mučedníků leží pravděpodobně v tom, že většina z nich postupem času ztrácí víru v uzavření předehry (a v nástup dalších dějství), jíž zcela proti její klasické povaze charakterizuje totální obsahová dezinformace a formální frenezie – předehrou je zde učiněné "peklo", které dlouho hrozí upřít divákovi i postavám postup k "očistci" a "ráji".

I
V první půli filmu sledujeme dynamickou explozi krvavého násilí, jejíž vizuální detailismus nepříjemných libůstek ne a ne dojít nějakého smyslu. Dívka Lucie (Myléne Jampanoï) jednoho dne zazvoní u domu jedné průměrné snídající rodinky, aby po otevření dveří a překvapeném výrazu tatíka následovala už jen střelba do živých terčů, jejich dobíjení kladivem, křik, všudypřítomná krev a drsné hrátky s řeznými nástroji. (Odvrátíme-li zrak od otřesné scény Luciina kompletního sebe-rozřezání žiletkou, sugestivní škrábavé zvuky protrhávané kůže a krve vystupující z tkání nám dokáží i přes naše zavřená oční víčka reprezentovat jiné, „vnitřní“ vidění této výsostně taktilní situace). V domě se záhy objevuje Luciina přítelkyně Anna (Morjana Alaoui) a prapodivná ženská zohyzděná kreatura, existující jen v Luciině hlavě coby démon ovládající její destruktivní i sebe-destruktivní konání. Film v těchto těžko snesitelných okamžicích nejvíce připomíná samoúčelný „horor atrakcí“ z oné dnes tak módní vlny řemeslně profesionálních snímků o nechutné destrukci těla, existující jen pro efekt a přebíjející banální příběh.


V této fázi nezdolného ohňostroje brutality docházejí naplnění pověsti, obestírající recepci filmu – někteří diváci sténají, jaká „je to síla“ a nadobro odcházejí z projekce. Nedokáží ten dokonalý audiovizuální koktejl z naturalistické agrese, fetišizovaného sebepoškozování těmi „nejgothičtějšími“ způsoby a neustávajícího nervy drásajícího křiku již déle vydržet, anebo jej považují jen za prachsprostou manýristickou zvrácenost, která po čtyřiceti minutách kulminujícího teroru už jen asi těžko něco hlubšího nabídne. Jak pravil Harvey Dent v Temném rytíři: „noc je nejtemnější před úsvitem“ a odchod s takovou z Mučedníků (kteří navíc patrně v České republice nenarazí na klasického kino- či video-distributora) se brzy stává diváckou chybou, srovnatelnou snad jen s karbaníkovým pasováním královské postupky, která by mu na riveru přeci jen „dolezla“.



II
Mučedníky bych postavil po bok oněch zvláštních „fantastických“ filmů typu Matrix (1999), které v jakémsi svém spodním proudu démonizují náš reálný svět, poodhalují jeho skryté dimenze (ať už povahy prostorových, anebo nejednoznačných psycho-sociálních jevů) a následně kladou otázku „co tady?“. Čím více filosofického akcentu se v těchto „paranormálně-konspiračních“ snímcích objevuje, o to tíživěji a beznadějněji tato otázka mysl obyčejného, průměrného smrtelného jedince přepadá. Nemluvím zde v žádném případě o žánru survivalu, v němž je hlavním cílem postav utíkat o život před nějakou antropomorfní „smrtkou“– situace těchto vzácných filmů dohání své aktéry spíše k přání zemřít.

S vpádem jakéhosi polo-profesionálního komanda ozbrojenců do domu vyvražděné rodiny a se zjištěním, že nejde o žádné muže zákona (systému, který zde jednoduše neexistuje a nic jej zde ani nereprezentuje), nýbrž o členy jakési sekty, která zahladí veškeré stopy po masakru a jedinou přeživší Annu unese do svého sídla, Laugier zcela mění rytmus svého filmu a „přeostřuje“ z formy na obsah. Přestává být vynalézavý v hledání způsobů, jak diváka v reálném čase šokovat stále novými obměnami (sebe)vražednických čísel v kombinaci s hledisky kamery a se střihem, a naopak upadá do až rituálního stereotypu a minimalismu, kde ve sledu roztmívačkami a zatmívačkami oddělených scén nechává míjet dny a měsíce Anniny pozvolné transmutace ve „vykupitelskou bytost“, připoutanou řetězy k ocelovému křeslu v podzemní místnosti.


Při sledování Mučedníků nám může vytanout na mysli obraz všech těch novinových sloupků a televizních relací na téma „policie pátrá po pohřešované(m)“, jež mají v moderní době v masmédiích již své pravidelné místo. Jak kdysi napsal Napoleon Hill ve své slavné „knize o úspěchu“ Myšlením k bohatství„Cokoli si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho je možné dosáhnout“. Ve světě tak můžeme předpokládat existenci asi tolika tajných sekt a spolků, kolik lze nalézt myšlenek alternativních ke klasickému učení velkých světových náboženství, jež jsou těmito sektami uctívány jako magické pravdy o transcendentální zkušenosti a úspěšně, či neúspěšně materializovány rituální praxí. Mučedníci zobrazují možný úděl těch pohřešovaných, kteří nikdy nechtěli někam zmizet a nikdy si nechtěli nijak ublížit. Reprezentují sice mnohem otřesnější záběry než například světoznámé video ze sklepa, díky němuž se provalila „kuřimská kauza“, ale v podstatě přináší něco přesně na ten samý způsob – obraz v temnotě izolované a spoutané oběti, jíž pravidelné stupňující se „lekce“ fyzického násilí dávají zapomenout na svět, na jeho zákony i na sebe samu.


Podobně jako si buddhisté snaží svými meditacemi uvědomit odosobnění všech běžných činností spojených s tělem i myslí, Laugierova sekta usiluje u svých „pokusných králíků“ o reálné odosobnění samotné smrti – o velmi precizní umučení člověka do stavu, v němž už nežije „na zemi“, ale přitom ještě není mrtvý; do stavu schopnosti putovat za hranice pozemského bytí a podat o této zásvětní krajině svědectví (odtud také dvojí význam slova martyr, jež lze přeložit jako mučedník i jako svědek).

III
Pokud se četná svědectví o zakušení blízkosti hranice mezi životem a smrtí opírají o motivické klišé světla na konci tunelu, Anna ve svém transu, v němž „nevnímá vůbec nic kolem sebe“, proplouvá přímo onou nedosažitelnou a nereflektovatelnou věčností světelné záplavy, z níž není pro žádného zesnulého smrtelníka možnost návratu. Vidí, jak vypadá ona „zóna“ za tunelem a vrací se z ní zpět. Dosáhla své zpočátku nedobrovolné transgrese, nové formy života, v níž se jistě – podobně jako kovový hrdina z Tsukamotova Tetsua (1988) - „cítí skvěle“.


Toto Annino zření zpětně osvětluje i každičký předchozí moment Mučedníků coby filmu o jakési prapodivné „duchovní cestě“, respektive o porovnání dvou zcela odlišných výsledků jedné konkrétní duchovní iniciace. Lucii se díky hře náhody podaří uniknout ze zajetí dříve, než jí týrání zcela podlomí, a než tedy může dokončit svoji transmutaci v duální bytost, schopnou žít ve stavu mezi životem a smrtí. Svou kobku opouští fyzicky, ale především psychicky poznamenána krutostmi, jichž se na ní sektáři dopustili, a po letech se tedy rozhodne krvavě pomstít – stále ve své pozemské identitě, bez nejmenšího záblesku transcendentální zkušenosti a bez pochopení pro to, proč se jí takového zacházení dostalo. „Předehra“ filmu - čtyřicet minut destruktivní krvavé lázně - je tak exhibicí duševně narušené Lucie, padlého anděla zkázy, rozsévajícího spravedlivou pomstu v duchu přísloví „násilí plodí jen další násilí“.

Anna se naopak v průběhu mučení svému osudu časem poddá, jelikož žádnou šanci na útěk nedostane. Scény z její kalvárie kinematograficky (skrze statiku, zpomalení a repetitivnost) navozují estetiku a náladu pohroužení, meditace, přičemž dívčina výdrž a vůle vše snášet jsou v zákulisí sektáři uctívány jako božské („vede si skvěle“). V podstatě jsou Mučedníci velmi rafinovaným filmem, mísícím v sobě naddimenzovaný odsudek náboženských praktik (zde se jedná o nijak mysogynně zabarvené násilí páchané na ženách, jehož důsledkem může být úvodní masakr stejně tak jako finální „nirvána“), a zároveň fascinaci jimi.

__________________________________________________________________________________________________
MARTYRS (Mučedníci)

Režie: Pascal Laugier

Hrají: Morjana Alaoui (Anna), Myléne Jampanoï (Lucie), Catherine Bégin (Madam), Isabelle Chasse (kreatura)…

97 minut, Kanada / Francie 2008