středa 31. srpna 2011

Často kladené otázky (a odpovědi)

Co děláš? A co z tebe jednou bude?
Studentům práva a ekonomie závidím jen jediné: nikdo se jich debilně neptá, co z nich nakonec bude. Když se řekne „studuji právo“ nebo „studuji ekonomii“, je vše jasné - tam bude absolvent nejspíš právník nebo ekonom a dále to už nikdo nerozvádí, protože to také nikoho nezajímá. U ostatních oborů je to horší - tam tazatele odpovědi na jejich otázky rovněž nezajímají (dle pravidel zdvořilostní konverzace, popsaných v písni Někdy příště od Katapultu), ale než se přejde k jinému tématu nebo k rozchodu, je třeba marně vysvětlovat spoustu věcí. Setkal jsem se po roce se sousedem-vrstevníkem, který mi to trochu ulehčil - ptal se na to, co právě dělám a po zjištění, že studuji filmovou vědu, si odpověděl sám: „to z tebe bude herec, nebo režisér…hele, kdybys potřeboval herce, tak víš, kde mě najdeš“. Udělal jsem si stou čárku za další vyslechnutou variaci na tento blud a vydal jsem se vstříc dalším náhodným setkáním s lidmi, kteří se mě na otázky „co děláš“ a „co z tebe potom bude“ ptají pravidelně, aniž by si kdy zapamatovali odpověď.

„Filmová věda“ není natolik zprofanovaný a dostatečně sebevysvětlující pojem, aby každý pochopil, co se pod ním skrývá – neustálé dotazy, zdali budu točit filmy, nebo v nich hrát, přicházejí stále dokola i od lidí, kterým jsem už jednou nebo dokonce vícekrát náplň svého studia popisoval. Existuje jistý horizont, za nějž lidé bez zkušenosti s vysokým školstvím nevidí. Nechápou, že je možné se o něco specializovaněji zajímat i po maturitě (jejíž složení je v podstatě vynuceno institucí rodiny, a tudíž mnozí maturanti ani neví, jak a proč k ní přišli), anebo čím vším se lze profesně zabývat po absolvování vysoké školy, když vyloženě nestudujeme univerzálie typu právo či ekonomika, k nimž mají rodiče tendenci nás stále tlačit. Při jedné delší chvíli během houbaření se mi otec svěřil, že nedávno sledoval videozáznam ceremoniálu udělování profesorských titulů a nestačil se divit, za co všechno novopečení profesoři titul získávají – poznal, čím vším se lze dnes vlastně živit a ještě za to získat nejvyšší akademické uznání.

Studuji filmovou vědu, což je disciplína, pod níž si většina lidí vybaví praktickou přípravu na nějakou z technických profesí, spojovaných s produkčním procesem vzniku filmu: na režii, herectví, střih, apod. V lepším případě vnímají lidé film jako zábavu, v tom horším ani nevědí, že takový kulturní fenomén vůbec existuje a že lze toto médium také reflektovat, a to z perspektivy kritické, teoretické, historické, nebo jakékoliv jiné. Jako každá práce, i filmová publicistika má svoji cílovou skupinu odběratelů, kteří vytváří poptávku po zboží, jímž jsou zde nejen písemné artefakty – eseje, recenze, kritiky, historické studie, teoretické koncepce -, ale také rozhovory s kýmkoliv myslitelným, kdo má s filmem něco společného (tedy se Stevenem Spielbergem stejně jako se stoletým pamětníkem kina, které již neexistuje a nikdo další o něm neví). Běžný konzument tyto oblasti myšlení a zprostředkovávání informací o filmu nezná, stejně jako nezná relevantní filmové kritiky, teoretiky a historiky, ani to, odkud a na základě jakých preferencí tito lidé do oboru přicházejí. Někdo, pro koho je film jen zábava, bude těžko číst Iluminaci nebo jiný specializovaný časopis, věnující se zcela filmu (tudíž bez vložené reklamy na Avon a přehledu kriminality v regionech), ale bude naopak bezpečně znát Mirku Spáčilovou, protože její texty dominují kulturnímu koutku v nejrozšířenějším a všeobsahujícím celostátním deníku. To je pro řadu filmových diváků zároveň jediné setkání s filmovou publicistikou, a tudíž její nejvyšší meta. Kdybych byl běžný sváteční divák a za jediný informační servis považoval noviny, po přečtení takové publicistiky bych měl skutečně pocit, že za ní nemůže vězet nějaká hlubší průprava. Možná proto by málokdo řekl, že se filmová věda studuje na univerzitách a není to jen podřadná masturbační kratochvíle.

K čemu ti to bude?
Setkal jsem se s názorem číšníka, že vysokoškolské obory jsou na hovno a vysokoškolští studenti a hlavně absolventi také. Řekl jsem mu (coby někdejší číšník samozřejmě ve lživé nadsázce): i když makají jako koně a mají za to na výplatní pásce minimální mzdu, pro mě jsou všichni číšníci také neužiteční, protože já nechodím do restaurací, nepoptávám se po jejich službách, pivo piju pouze doma lahvové, apod. Je snad proto, že jeden jedinec nenavštěvuje restaurace, celá gastronomie plošně neužitečná? Zaslouží si ten obor znevažování na základě jednoho názoru? Je snad proto, že se někdo nezajímá o film, celá filmová věda a publicistika zbytečná?

Proč to děláš?
Vše je to jen o cílových skupinách. Když je už jasně prokázáno, že práce obtěžuje, proč si za tu celoživotní kouli na noze nezvolit nějakou, která nám bude sedět nejlépe, anebo kterou nás bude dokonce bavit s sebou vláčet až do smrti? Proč si přímo nevybrat skupinu lidí, se kterými budeme pracovat a pro které budeme tu práci dělat? Po pěti letech práce v gastronomii (a dalších čtyřech letech jejího studia) pro mě přestalo být zajímavé a intelektuálně vzrušující obsluhovat hosty a poslouchat, jestli se to dalo/nedalo jíst nebo pít, nebo jestli konečně Horst zpřístupnil anál Wurstovi. To mě vážně nezajímá, ale číšníci neřeší se svými hosty prakticky nic jiného. Je pro mě zajímavější vést s někým dialog o architektonickém řešení kina Komsomol ve Volgogradu a jeho vlivu na divácký prožitek ze zde promítaných filmů, než s ohledem na heslo všech hostů „náš zákazník, náš pán“ podléhat autocenzuře a zaujatě poslouchat jistě zajímavé floskule, které jsem slyšel tisíckrát (řečeno s demokratem Václavem Havlem: „Raději se budu mýlit s vlastním rozumem, než abych měl pravdu s cizí hloupostí.“). K tomu je třeba přesun na zcela jiné, demokratičtější pole působení a změna cílového publika. V mém případě je to výměna lidí, kteří konzumují jídla a nápoje v mojí hospodě (což může být naprosto kdokoliv) za lidi, kteří vyhledávají a poskytují informace jakkoliv se dotýkající kinematografie (jichž už je méně a kuriózní je, že všichni umějí číst, psát a někteří si i pamatovat, o čem se mluví).

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

A co tedy z Tebe vůbec bude?