čtvrtek 15. prosince 2011

Vetchý vs. Vetchý – kdo zvítězí?


Parodie na vážnost
Ve filmovém debutu Miroslava Ondruše Vendeta znásilní a zabijí tři mladíci dceru doktora Pochmana (Ondřej Vetchý). Protože justice zákonem dosud nedotknutelné pachatele omlouvá jejich původem z „dobrých rodin“ a apeluje na Pochmana, aby jim dal pokoj („přece je nechcete zavřít do polepšovny, kde z nich vychovají zločince“), rozhodne se Pochman porušit Hippokratovu přísahu a provinilce potrestat sám. Podplatí dva policisty, aby mu chlapce vysadili v lese, kde se s nimi hodlá vypořádat.

Protože Ondřej Vetchý není Tomáš Magnusek, jeho pomsta na třech „bastardech“ nenabyde formy nekompromisního krátkého procesu, ale spíše úmorného „psychologického porna“, což je na Vendetu aplikovatelný termín, užívaný Kamilem Filou v souvislosti s kontraproduktivně psychologicky vypjatými filmy Alice Nellis (Tajnosti, Mamas & Papas). Demonstrace duševních stavů skrze fyzické projevy neznají míru ani ve Vendetě, stávají se expresivním znovu-potvrzováním toho, jak je Pochmanův úděl zavraždit tři kluky těžký, osudový a nedobrovolný, protože jej k němu dohnaly státní instituce do nebe volající lhostejností k bezpráví a domluvou, aby případ nechal spát a smířil se s beztrestností pachatelů. Nejvěrohodnější variantou boje proti sobě samému, během něhož Vetchý zvrací, klesá k zemi v mdlobách, ztrácí paměť a třese se strachy - což je spíše výrazový rejstřík herců němých melodramat, při jejichž sledování empatii střídá smích - by bylo Pochmanovo přiznání si: „nemám žaludek na spáchání toho, co jsem naplánoval, jdu od toho.“ Takovým směrem se však příběh nevyvíjí.

Problém žánru
Vendeta se žánrově nejvíce blíží psychodramatu, kde snahu portrétovat duševní proměny jedince v konfrontaci se „zlem“ doplňuje snaha o reflexi etických problémů. Ondruš nás uvádí do světa s jasně rozpoznatelnými zdroji zla, jež jsou exponovány čistě účelově a vykonstruovaně jako příčiny Pochmanovy proměny ve zločince (možnost beztrestného vraždění pro děti do 15 let a vize nefungující spravedlnosti). Zároveň chce v takovém absurdistánu komentovat morální stav reálné společnosti, což je jako směšovat do jednoho celku pohádku od Erbena a literaturu faktu. I způsob zaplňování dějových mezer ustupuje etické orientaci filmu - dozvídáme se spíše informace dokreselující psychologický obraz Pochmana (ublížil němé tváři?), mnoho otázek pak zůstává otevřených našemu soudu. Celá psychologická nadstavba však stojí na nepřesvědčivých systémových základech.


Pokud je Vendeta thrillerem, pak jí chybí „thrill“, čili vzrušení, napětí. Dynamizované prostřihy mezi dvěma částmi lesa naznačují v jedné ze sekvencí nebezpečí, že bude hodný lesník Mazura (Oldřich Kaiser) dohnán zběsilým Pochmanem, ale Pochman se autu ujíždějící oběti ani nepřiblíží na kontaktní vzdálenost. Stejně tak automobilová honička v lomu končí záhadným zmizením vozidla pronásledovaného Mazury z Pochmanova dohledu, což je předtím ospravedlněno lesníkovými slovy „nikdo to tu nezná líp než já.“ Vendeta sice angažuje thrillerové prvky a situace, ale jejich potenciál spíše umrtvuje.

Ani exploatačním filmem Vendeta není. Operuje sice s šokujícími elementy brutálního znásilnění a krvavé msty, většina násilných scén s exploatačním potenciálem se však odehraje mimo záběr, či ve verbální rekapitulaci. Co chybí v obraze, dohání zvuk klasickými vulgarismy, které jsou pro exploataci naopak typické. Jediné, co film spolehlivě naplňuje, jsou tedy snad jen parametry kýče. Sáhodlouhé záběry, sledující postavy zády otočené ke kameře během jejich poutí prázdnými prostory, či opakované znásilňování Mozartovy hudby pro efekt závažnosti a osudovosti naznačují, že chtěl Ondruš z Vendety mít art film. Ale nemá.
__________________________________________________________________________________________________
Vendeta (ČR, 2011)
Scénář a režie: Miroslav Ondruš. Kamera: Martin Štrba. Hudba: Petr Ostrouchov. Hrají: Ondřej Vetchý (Pochman), Igor Chmela (Chadima), Marek Taclík (Novotný), Lucie Šteflová (Hanka), ad.

Žádné komentáře: